Ludwig van Beethoven V

Po období plném práce, jasu i nejistoty přichází to, co jednou v životě každého člověka přijít musí.

Je 26. března roku 1827, Beethovenovi je nedožitých 57 let. Leží na lůžku a kolem něj stojí jeho věrní přátelé. Venku se rozpoutala sněhová vánice, těžké, černé mraky zakrývají denní světlo.

Po dlouhé, postupné nemoci je jeho tělo unaveno, vyčerpáno a duše snad již touží opustit tento svět a vyklouznout do lehčího, světlejšího a radostnějšího prožívání v jiných sférách. Zda-li později viděla, když v tento den opustila tělo, pohřeb, jenž byl rozloučením s pozemským tělem i hrdinným duchem velkého umělce, na který přišlo dvacet tisíc lidí? Zda-li si vzpomněla na bolest a nepochopení pociťovanou při vyprávění o pohřbení Mozartově i na pocity ještě mladého Ludvíka?

Kdo ví, co prožíval umírající Beethoven, jestli si vzpomněl na svůj velký životní úspěch, na možná první skutečnou radost a štěstí prožité po životě tak těžkém, jak si jen málokdo dovede představit, nebo dokonce unést. Na premiéru své poslední, Deváté symfonie...

... Podivná symfonie zrála vlastně po celý život. V každém roce mužného věku jako by byl zapuštěn jeden její kořínek. Schillerova Óda na radost uchvátila už dvacetiletého mládence v Bonnu. Zkusil na ní svůj vtip, cítil však, že ještě nedorostl.

Znovu jej tajemně vábila v dalších letech, a vždycky mu kdosi silnější zadržel ruku:

"Ještě ne! Čekej!"

S každou skladbou se zvedal, jako by kráčel po stupních, až došel tam, kde i jeho nadlidská síla pocítila konec vzestupu. A tentokrát mu svědomí řeklo:

"Přišel čas. Seber všechnu sílu a uhoď na kovadlinu. Vykovej svůj mistrovský kus!"

Dal této skladbě všechno, co umí. A přece občas syčí nedůvěřivý hlas: Jaké porozumění můžeš čekat, když nejlepší z hudebníků zatracují tvé dílo už předem?

Přátelé zato dotírají stále ostřeji. Přichází Zmeškal a také pobízí:

"Za pár dní máme jaro. Kdopak si půjde sednout na křeslo do divadla, když si může sednout na trávník? Vy jen přešlapujete a nepodnikáte nic!"

Nepodniká. Začíná leda chodit na jarní procházky také, kapsy vycpané notovými a hovorovými sešity. Bloumá za hradbami, stokrát znovu rozmýšlí: Mám se odvážit?

Schindler vyjednává mezitím s Berlínem a tam jsou plni ochoty vyfouknout císařskému městu lákavé sousto - premiéru nové symfonie, která už bude možná poslední z pera velmistrova. Všelicos se povídá o Beethovenově zdraví!

Když se zpráva o berlínském plánu rozšířila po Vídni, postavilo se konečně město na nohy. Do skladatelova bytu se přihrnuli dva vystrojení pánové. Přinesli obsáhlý dopis, velkolepý list, podepsaný třiceti předními umělci, kritiky, znalci a milovníky hudby. Dožadují se, ba téměř prosí o brzké provedení tajemné symfonie. Schindler kuje žhavé železo:

"Teď už žádné vykrucování, maestro! Akademie musí být - a brzy!"

"A jestli Devátá propadne?" podléhá Beethoven ještě náporu nedůvěry k Vídni. "Je v ní celý můj život. Neumím stát na pódiu jako na pranýři."

Cítí však, že déle opravdu novou skladbu pod zámkem držet nemůže. Kostky jsou vrženy.

Rozběhnou se přípravy, přátelé pomáhají shánět sál, hudebníky, pěvce a konečně se na nárožích objevují plakáty, hlásající, že 7. května 1824 v 7 hodin večer předvede Ludvík van Beethoven ve Dvorním divadle svá nejnovější díla, zejména pak velkou symfonii se zpěvem Schillerovy Ódy na radost.

Vpodvečer koncertu přiběhl Schindler v černém fraku a bílém nákrčníku, aby pomáhal Mistru do slavnostního úboru a zároveň do dobré nálady.

Beethovenovo široké čelo stále linkují starostlivé vrásky. Sál prý je vyprodán. Vídeň tedy přijde. Ale proč přijde? Aby s lomozem zatratila výtvor hluchého muzikanta, který porušuje nedotknutelná pravidla hudby? Schindler brebentí a naznačuje rukama:

"Všechno se daří náramně, velkolepě, znamenitě."

Sám si však také není úspěchem příliš jist. Kdyby se to zlořečené vyzpěvování dalo škrtnout! Co když v posluchačstvu budou mít převahu staromilci a přívrženci Italů?

Ještě větší starosti má však s Mistrovým úborem. Marně natřásá v rukou jeden oblek po druhém.

"Vždyť vy nemáte černý frak, Mistře!" křičí žalobně a čmárá na papír radu: "Vezměte si tenhle zelený kabát! Při večerním světle se to ztratí. Ale jak to, že nemáte černý?"

Beethoven se usmívá.

"Muzikant, kterého nikde nehrají, takovou parádu nepotřebuje!"

Jede tedy v zeleném.

Chodník před divadlem se hemží lidmi. Přáteli? Nepřáteli? Řada známých neznámých zdraví a kývá. Beethoven však téměř neodpovídá. Zahlédl návštěvníka, který jej dojal k slzám. Dva muži vynášejí na nosítkách z kočáru starého přítele Zmeškala. Těžký záchvat revmatismu jej zbavil chůze, ale nevzal mu chuť slyšet Beethovenův koncert. Skladatel přiskočil a zdravil obvyklou hřmotnou upřímností. Bílá hlava Zmeškalova se chvěla dojetím. Sevřel do obou dlaní Beethovenovu pravici a horoucně ji stiskl.

"Vidíte, jak to se mnou vypadá! Po vlastních nohou už mi to nejde." Beethoven rozpačitě pokýval. Nemocný naznačil, že by rád něco napsal. Hovorový sešit se hbitě vynořil a ležící muž naškrábal v matném světle lucerny několik řádek.

"Běžte!" ukazoval oběma rukama. "Teď to nečtěte! Vím, že nemáte čas."

Skladatel však neodolal. Oči zvědavě běžely po řádcích.

"Víte, že Schillerova Óda na radost je vlastně písní o svobodě? Jestli na to policie přijde, zakáže koncert. Schiller ji psal před čtyřiceti lety v dobách útlaku ještě těžšího, než je dnešní. V poslední chvíli prý na radu přátel báseň přeměnil. Místo nebezpečné svobody nastoupil nevinnější námět, radost. Koho tedy bude oslavovat dnes vaše skladba? Radost, nebo svobodu?"

Beethoven se hbitě naklonil k příteli a hlasem rozehřátým spokojeností opatrně mluvil:

"Víte, že jste mě touhle starou novinou potěšil? Ať tam každý slyší, co potřebuje. Cožpak to není vlastně jedno? Svoboda - to už je radost sama. A naopak. Nemůže být radost bez svobody. Bil jsem se za obě po celý život, a když jsem bojoval za jednu, bojoval jsem tím současně i za druhou. Jen aby dnes neprohrály se mnou ony obě!"

Zakýval a vplul s davem do průjezdu vysoké budovy.

Mnoho času do začátku už nezbývalo. V zákulisí divadla se procházeli členové pěveckého sboru, který v prvním čísle pořadu nevystupoval. Jeviště už bylo naplněno hudebníky, drnkáním, laděním a stovkou jiných zvuků, z nichž hluchý skladatel nevnímal zhola nic. Otvorem mezi kulisami podíval se letmo do hlediště. Je opravdu naplněno? Jediné místečko nebylo už volné. I lóže, které měla natrvalo pronajaty šlechta, byly obsazeny, kromě císařské.

Beethoven se potěšil. Po dlouhé době dovedlo tedy jeho jméno ještě přitáhnout obecenstvo? Pak ale zakolísal.

Možná že se lidé přihrnuli jen ze zvědavosti. Na plakátech stojí černé na bílém, že při řízení hudby účinkuji i já! Hluchý dirigent - to je docela cirkusové číslo. Jako mluvící kůň a počítající pes!

Anebo se dostavili jen proto, aby můj koncert rozmetali napadrť?

Někdo se dotkl Mistrova ramene. Kapelník Umlauf naznačoval, že je třeba začít. Početný orchestr byl už připraven.

V tom okamžiku, když skladatel nesměle vstoupil na jeviště ve svém ošumělém zeleném fraku, zazněl potlesk, který bouřil jen zřídkakdy. Beethoven viděl jen kmitající se dlaně a nejistě sklonil hlavu. Pak se otočil k orchestru a pozvedl ruce. Hudebníci nasadili smyčce a přitiskli trubky k ústům. Na pokyn skladatelovy taktovky rozezvučela se slavnostní předehra. Beethovenovo dirigování bylo ovšem jen smluvenou hrou pro útěchu nebohému muzikantu bez sluchu. Skutečné řízeni převzal ihned divadelní kapelník Umlauf, jenž mu stál po boku. Dlaně skladatelovy brzy mávaly chybně, orchestr však hrál bez chybičky, hledě jen na svého pravého vůdce.

Dvě první čísla programu prošla hladce a s pochvalou. Nic však nebylo vyhráno, pokud orchestr a početný sbor pěvců nenastoupí k druhé polovině koncertu, k symfonii se zpěvem.

Neuvěřitelná tišina rozložila se po přestávce sálem. Kupodivu však tentokrát nebyl klid v uších skladatelových. Tam bubnovala vzrušená krev. Srdce se divoce zmítalo.

A jak by se nechvěl? Devátou symfonií předkládá nyní světu svou duši až do dna obnaženou, souhrn strastí, vášní i radostí celého života. Ví - a chvěje se tímto vědomím - že toto dílo už ničím a nikdy nepřekoná. Všechno, co předtím vyšlo z jeho ruky a čemu se svět obdivoval, považuje jen za náčrtky, za pouhé kopání základů.

Jak přivítá svět jeho zpověď? Jak přijme poselství o radosti?

Pokynul a hudebníci se hnuli. Devátá symfonie započala.

Hudba v prvních taktech připomínala váhavé kroky děcka. Kymácela se, jako by myšlenky ještě těkaly v mlhavé minulosti.

Ale brzy začala mluvit zřetelně. Jdou žaly a zoufalé boje s osudem. Duše se vzpíná po štěstí, to však nepřichází, člověk ještě nenašel k němu cestu.

Obecenstvo se nezdá nespokojeno, pokud zní první tři díly. Avšak poslední část, to už je útok na každého, kdo ctí staletá pravidla symfonií. Útok pobuřující, troufalý a neslýchaný! Objevují se lidské hlasy!

Hluboký a temný dvakrát za sebou volá: Radosti! Radosti! Zaklíná ji snad, aby vyšla ze skal a zjevila se světu?

Rozechvění přeskakuje od člověka k člověku jako elektrická jiskra.

Sbor pěvců mlčí. Nepřišel jeho čas. A týž mužský hlas začíná zvolna zpívat Schillerovu píseň:

Radosti, ty krásná jiskro bohů!

Mocně a naléhavě volá člověka k sjednocení s člověkem v míru, bez něhož život nemůže být potěšením. A vybízí radost ku pomoci při tomto díle! Či snad opravdu přivolává svobodu?

Stmel kouzelnou mocí svojí,
co nám rozerval zlý čas,
lidstvo bratrsky se spojí,
kam tvých křídel padne jas.

A tu už vpadá celý sbor chorálem sbratřeného lidstva. Zve každého v radostný a svorný kruh.

V jásot pojď se připojit,
i kdybys jen jednu duši
mohl v světě svojí zvát!

Beethoven stojí a hledí. Do jeho nepohnutého ticha nevstoupí ani jediné slůvko z písně o radosti.

Před očima má sbor, vidí, jak ústa pěvců se rozvírají - bez zvuku! Mlčí právě tak, jako mlčí housle, flétny, trubky a tympány.

Hluchý Mistr se už dávno necítil zoufalý ve svém němém království. Teď jej sžírá jiná úzkost. Co se ozve, až dozní poslední tón? Souhlas? Či výsměch? Pískot? Vzteklé dupání?

Anebo sál ustrne v rozpačitém tichu ze soucitu nad šílenou duší? Ne, ne, raději odpor a útok než takovou almužnu!

Symfonie doznívá. Je dozpívána píseň o radosti. Hudebníci opírají nástroje o kolena, smyčce se sklánějí. Nyní má slovo posluchač.

Beethoven zůstává obrácen zády do sálu, čelem k orchestru. On, jenž se prosekal tolika bitvami, nemá nyní dost odvahy, aby pohlédl obecenstvu tváří v tvář.

Hudebníci a pěvci upírají oči na něho. Čekají, co učiní tvůrce, jenž je především za dílo odpověden.

Mistr ví, že se v sále odehrává něco velikého. Co se však rozpoutalo za jeho zády? Potlesk? Hvízdot? Či se snad rozléhá smích a zlý hlas zase volá z galerie:

"Přidám krejcar, když už s tím přestanete!"

Váhá a s tváří plnou nejistoty trčí vytrvale proti hudebníkům. Tu se pohnula jedna ze sličných pěvkyň. Jemné ruce se octly na ramenou skladatelových a otočily jej vstříc k sedadlům a galerii.

Co spatřil, bylo víc, než mohl doufat. Sta a sta nadšených tváří, bezpočet mávajících rukou, potlesk v přízemí, na galeriích, v lóžích.

Ach, že neslyšel, jak nadšení duní a hřmí, bije divokými údery o stěny, svíjí se až u stropu a padá dolů, aby se znovu vracelo v novém vzepětí. Vidí však lidi, kteří hlasem pláčí, a jiné, kteří si zastřeli tvář. Většina jásá vstříc bělovlasému starci, stojícímu v nejistotě na okraji jeviště.

Vtom se stalo cosi nečekaného. Mistr vidí, že pohyb dlaní zmrtvěl. Lidé sklánějí ruce do klína. Než v mžiku se jásot roztančil znovu. Pak opět na chvilku usnul a začíná potřetí. Trojí tleskání? To přísluší pouze členům císařského domu! Nikomu jinému! Uvažuje skladatel. Vstoupil snad někdo do panovníkovy lóže? Jediné mžiknutí dokazuje, že ne.

Zato v policejní lóži povstal muž v uniformě zlatem zdobené. Pokročil k okraji a zlostně i poroučivě mává rukama. Zakazuje další tleskot! Pocta, která patří císaři, nemůže přece být dána muzikantu v otřelém zeleném kabátě! Tomu podezřelému republikánu, o němž rozumní lidé říkají, že je blázen! Obecenstvo uráží nepřítomného císaře.

Ale sál je tak rozjitřen, že nedbá na úřední zákaz. Ba jako navzdory zvedá se krupobití potlesku opět! Počtvrté! Popáté! A duní, duní neustále, bez únavy.

Z předních řad vyskakují ženy i muži, pádí k jevišti a natahují k umělci ruce, jako by jej chtěli sevřít do náruče za všechny, kteří k němu pro dálku nemohou. Ze zákulisí přichází krásná dáma a muž v černém úboru. Kladou rozechvělému Mistrovi do rukou kytici, druhou i třetí. Bere je nemotorně do svých těžkých dlaní.

Teď povstali i muzikanti! Tlukou smyčci o hřbety houslí, viol, cell a bas, odkládají trubky na židle a zběsile bijí rukama o závod s pěveckým sborem.

Bílá hříva se opět sklání, i květiny se uklánějí na svých dlouhých stoncích.

Mistrův duch putuje však po jiných světech. Vrací se po stopách písně o radosti k rodnému Rýnu. Vidí chlapce, který bez stoličky nedosáhl ani na klávesy, potkává laskavou matku a říká jí:

Všechno je dobré, všechno je krásné, maminko! Nesliboval jsem vám to kdysi?

Za matkou se zjevují jiné zářivé stíny. Neefe, učitel vzpoury a nepoddajnosti. Mozart, první bojovník za umělcovu svobodu. A jemu po boku laskavý stařec pokorného ducha - Haydn. Ten, jenž učil neznámého cizince za šálek čokolády.

I Tereza je tu. Ach, ta milá a věrná duše tam kdesi v dálce drobí své srdce za pokrm opuštěným písklatům!

S jejím stínem jde bolest. Ale už nepálí, neřeže - neboť statečný muž umí přetavit všechnu žalost v práci a v lásku k lidstvu - a tím i v radost. K tisícům a miliónům trpících jde útěšné poselství: Neklesejte, lidé! Ani já jsem se nevzdal, ačkoli jsem nesl tíhu větší, než by se zdálo, že člověk dovede nést. Devátou symfonií posílám vám signál k statečnosti!

A bílá hlava, sklánějící se před sálem, bez ustání třeštícím, ví jasně:

Došel jsem na vrchol hory. A zde budu stát, viditelný po věky celému lidstvu. To netleská jen Vídeň, nevděčné město, které se kajícně vrací. To hřmí a duní poděkování dalekých, dalekých pokolení budoucích. A nejen za Devátou, ale i za Eroiku, Appassionatu, za Měsíční svit, za všechny ty písně o chrabrosti, o zápasu s osudem, o boji za svobodu i o radosti, kterou je nutno vytěžit z hlubin utrpení.

Bouřící dav se mu ztrácel v mlhách.

Do očí vešly horké slzy štěstí...

--- Konec ---

(Obrázky jsou převzaty z knihy "Sám proti osudu" od Antonína Zhoře, stejně jako text o prožívání při premiéře Deváté symfonie. Knihu vřele doporučuji všem čtenářům)