Československé opevnění

Před více lety na dovolené v Jeseníkách jsem měla možnost seznámit se, alespoň zevrubně, s opevněním, které se budovalo kolem České republiky v době před druhou světovou válkou. Nechci se zde rozepisovat o podrobnostech staveb a technického provedení, protože o tom je napsáno mnoho kvalitních knih. Ráda bych však čtenářům popsala alespoň zhruba, jak některé tvrze vypadají a jak měly fungovat, sdělila některé mé dojmy a také je trochu nalákala na to, aby se šli sami do některé z těchto vojenských pevností někdy podívat. Jistě na ně udělají hluboký dojem - ne jen pevnosti samy, ale zejména zapálení lidí v tehdejší době pro obranu naší vlasti...

Uvědomila jsem si, že to, co byli lidé tehdy schopni udělat v touze po obraně svého domova, za který naši Republiku pokládali, to by v dnešní době byl schopen asi málokdo. Nemyslím tím velkodušné a silácké řeči v teple u kafíčka nebo u piva, ale převést je ve skutek. Mrznout v zákopech, hladovět, bát se, co bude za hodinu, minutu... Žít s představou, že každou chvilku může přijít nepřítel a bude rychlejší než já ... a co bude pak?

Nemůže za to však jen jiný naturel lidí, že bychom to dnes asi jen těžko zvládli, ale také žel tušení toho, že již ani není za co bojovat. Někteří váleční veteráni, kteří ve druhé světové válce riskovali životy své i svých blízkých se dnes vyjadřují velmi zdrženlivě k otázce, zda by, kdyby jim to tělesná kondice dovolovala, šli za svou vlast s nadšením a odhodláním bojovat znovu... Ne, není to jen naturelem nás dnešních lidí, je to i tím, že pomalu přestává být za co bojovat.

To je však vina nás všech, ne jen "těch nahoře". A je to moc smutné.

Jak tedy naše opevnění vypadá?

Vojenské pevnosti budované na obranu tehdejšího Československa se podle své funkce a velikosti dělí na více druhů. Nejrozsáhlejší dělostřelecké tvrze, menší dvoupatrové nebo jednopatrové pěchotní sruby a maličké řopíky.

Dělostřelecká tvrz bylo něco pro mne neznámého. Netušila jsem, že tato tvrz má na povrchu terénu několik objektů, které jsou vzájemně propojeny dlouhými podzemními chodbami. Každý objekt měl svou specifickou funkčnost a byl obsluhován speciální posádkou.

Pěchotní sruby jsou samostatné "budovy", které stojí samy o sobě. Mají dvě patra a obývaly je posádky o 30 až 40 mužích. Řopíky jsou nejmenší bunkry a obsluhovala je posádka o třech až čtyřech mužích. Jednotlivé objekty dělostřeleckých tvrzí, pěchotních srubů a řopíků na sebe "viděly" a vzájemně se kryly svou palbou. V těchto palebných trasách byly umístěny zátarasy proti pěchotě a tankům. Pokud byly bunkry umístěny v lese, byl mezi nimi vykácen a udržován průsek a zátarasy byly umístěny v těchto průsecích.

Původně bylo plánováno vybudovat mnohem rozsáhlejší opevnění, které ve dvou liniích mělo zasahovat až do vnitrozemí - nyní je hlavně na hraničních horách - ale podepsáním mnichovské dohody další dobudovávání ztratilo na významu. Navíc většinu území, na kterém byly bunkry již vybudovány, dostali do své moci právě Němci, proti nimž mělo opevnění sloužit.

Dnes však člověk žasne, že tak obrovské objekty a takový jejich počet, co stihli naši předkové vybudovat, byly postaveny za tři roky. Například pevnost Bouda, která má pět nadzemních objektů a více než kilometr podzemních chodeb, byla dokončena za dva roky (bez vybavení). Při tehdejším převážně ručním způsobu práce.

Zde jsme byli upozorněni na to, jakým způsobem se objekty stavěly, vykopávaly a vybetonovávaly. Není třeba se o tom zde rozepisovat, ale zaujalo mne, že vše stavěly civilní firmy pečlivě vybrané na základě výběrových řízení. Dohled nad stavbou měli specializovaní vojáci a pokud bylo něco jinak, než požadovali, firma na vlastní náklady zjednala nápravu. Práce byly firmě podle smlouvy slušně zaplaceny. Dělníci byli přiváženi z vnitrozemí - nebylo možné riskovat to, aby se na stavbě podíleli sudetští Němci. Jak jsem to vnímala, pro firmu i dělníky byla čest podílet se na stavbě sloužící obraně státu.

Nejvíc ze všech objektů, které jsem navštívila, mne zaujala právě dělostřelecká tvrz Bouda, ve které mělo sloužit asi 400 mužů. V rámci akce vojenských dní, která se každoročně opakuje, měli v Boudě otevřenou nejdelší tříhodinovou prohlídkovou trasu, při níž jsme se dozvěděli velké množství zajímavých a poučných informací.

Do Boudy jsme vešli vstupním objektem, tak jak bychom vcházeli i za války, kdy by byl objekt v provozu. Tento vstupní objekt je dostatečně velký, aby do něj mohlo vjet nákladní zásobovací auto. K tomu byl ostatně také určen - k přivážení zásob. Proto je objekt umístěn poměrně hluboko ve vnitrozemí na bezpečném a krytém místě. Z auta se náklad překládal v hale vstupního objektu do ocelových vozíčků, které byly ručně tlačeny a po úzkokolejné dráze rozvážely náklad podzemními chodbami do téměř celé tvrze.

Když jsme procházeli chodbami, bylo uvnitř asi 5°C, a velké vlhko. Občas na nás spadla i kapka ze stropu, na podlaze jsme se vyhýbali kalužím. V celém podzemí byl trochu zatuchlý vzduch a velmi nepříjemné, tzv. vlezlé klima. Litovala jsem vojáky, kteří v tomto prostředí měli trávit týdny a měsíce, ale byla jsem rychle vyvedena z omylu. Všechny vojenské tvrze a pevnosti měly mít mimo jiné i vlastní filtrovnu vzduchu a vytápění. Čistý ohřátý vzduch byl vháněn do všech místností a chodeb, takže na chodbách by se udržovala teplota okolo 16°C, v kasárnách a kancelářích 20°C.

Dlouhými podzemními chodbami jsme se dostávali dále směrem k hranicím. Zde jsme si mohli prohlédnout velké podzemní haly, které měly sloužit jako sklady, strojovny, filtrovny vzduchu, kasárna, kanceláře, kuchyň, nemocnice... Kasárna a kanceláře měly být samozřejmě rozděleny příčkami, takže by tvořily dojem jednotlivých pokojů, nikoliv velké nehostinné haly.

Z chodeb bylo na některých, vojensky strategických místech, vyústění k povrchu. Zde byly umístěny další objekty celé tvrze. Ty však nebyly již vstupní (i když malý únikový východ zde byl také), ale sloužily jako bojová zařízení. Tyto objekty jsou tzv. dělostřelecké věže. Z nich se přímo mělo střílet na nepřítele a hájit tak naši zem.

O přesném vybavení a rážích jednotlivých kulometů, houfnic a děl se můžeme dozvědět z odborné literatury nebo internetových stránek. Ale i laik, jako já, pochopil, že vybavení bylo skutečně velké, a že nepřítel měl strach z našeho opevnění oprávněně.

Dnes je samozřejmě mnoho lidí, kteří tvrdí, že jsme se měli bránit, že bychom to dokázali. Že pan prezident Beneš byl měkký, nebo dokonce zbabělec. Při prohlídkách vojenských zařízení a při zjištění, jak bylo vše do detailu propracováno, nás skutečně začnou takové myšlenky napadat.

Jenže, je tu velký otazník. Je vůbec možné v dnešní době, lidem, kteří nikdy neměli pravomoc hlavy státu, posuzovat jednání prezidenta před více než sedmdesáti lety? Posuzovat objektivně? Jsem přesvědčena, že ne.

Pokud by si někdo mohl troufnout něco takového posuzovat, musel by si to všechno umět skutečně prožít. Musel by dokázat, že je ochoten strádat fyzicky i duševně v zákopu či krytu, že je schopen zemřít nebo pro ochranu tajemství podstoupit hrozná mučení. Teprve pak by musel dokázat, že je schopen jako prezident dokonale přehlédnout národní i mezinárodní situaci, aby si mohl především sám před sebou obhájit, že posílá tisíce vojáků na smrt - protože i přes dokonalou obranu by ztráty na životech byly.

Musel by s čistým štítem snést, že pokud by se případná obrana nezdařila, zemřelo by mnohem více vojáků i civilistů, protože nepřítel by se nejspíše mstil. Zvláště těžké by to bylo v případě, že by zde byl příslib míru za podmínky kapitulace - což tehdy v roce 1938 byl.

Musel by prokázat nejvyšší míru soucítění s druhými lidmi a ochotu sám podstoupit vše, co chce po nich. A hlavně by musel prokázat dokonalé vůdcovské schopnosti, které každá hlava státu mít má a dokonalou znalost tehdejších poměrů.

Takový člověk však zde na zemi není. A tak nikdo nemá právo soudit rozhodnutí tehdejšího prezidenta Beneše, stejně jako nikdo nemá právo soudit kohokoliv jiného. Možná bychom se ubránili, možná ne. Možná ale, že místo filosofování bychom se měli více snažit, aby bylo co bránit dnes. Abychom nezaprodávali naši vlast sami a dobrovolně. Ne mnichovskou dohodou, ale bezhlavým přijímáním cizích vlivů a pohrdáním svou zemí. Věnováním své zemi pravé lásky a úcty, přiměřené pozornosti.

Možná pak zjistíme, že je ještě co bránit. Že jsou ještě střípky v naší vlasti, které si zaslouží být opěvovány jako:

Zemský ráj to napohled!