Voda a lidé

(Od dopisovatele z kraje Komenského)

Posledně se zvedal náš zrak ke stromům. Nyní jej můžeme sklonit k oné čiré a pohyblivé substanci, které říkáme ... voda.

Snad pro mnohé "nanicovatý" nerost, obyčejná voda. Je tak obyčejně obyčejná, že si ji všimneme, až chybí nebo nám způsobí potíže. To je pak povyku.

A opět, děti se ve škole učí o vodě jako o nerostu o její potřebné vláze rostlinám. Učí se jména řek a potoků, jezer a moří. Učí se o její potřebě v hospodářství i pro rekreaci. Ekologové, hospodáři a politici chtějí dávat vodě své, občas i upřímné, snahy a své představy, za peníze. Žel, málo platné.

Voda je především kolébkou života. I života každého z nás. A vztah člověka k vodě je vztahem k životu vůbec. Živost vody v krajině je tak obrazem živosti člověka samého. Mizí-li lidskost, vytrácí se i voda.

Lidského života si tato společnost cení. Vody však, až s ní má problém. Nebo že se dá dobře zpeněžit.

Tajemství vody leží v její vnitřní síle, což je totéž jako podstata tajemství hodnot člověka. Síla vody je nesena prvkem ohně (vodík) a života (kyslík) a jejich vzájemného vztahu. Vztahu, který je umocněn chladem, vnitřním tlakem a rozmanitostí v ní obsažených látek. Což jí dává i "paměť". Ona si "pamatuje" to, jak se k ní člověk chová.

Jenom taková maličkost pro názornost. Naberte si vodu ve studánce u a uložte jí do sklepa, zároveň totéž udělejte s vodou z vodovodu. Po několika dnech si vody prohlédněte. Jedna bude mírně zakalená a druhá čirá. Samozřejmě zakalenou vylijete a čirost bude důkazem zdravé vody...

Ale tak tomu není. V našem případě zakalenost je obrazem "umírání" vody. Umírající voda ztrácí sílu, protože byla oddělena od svého přirozeného živlu. Ona odstává. Naopak čirost zde hovoří již o nedostatku živosti vody. Tato čirá voda navíc již byla jímáním ve vodním systému obce zastavena a byla i chemicky "ošetřena" (umrtvena), ještě než jsme jí dali do láhve a pak do sklepa.

Nu, a jak je to s námi. Voda se v krajině vytrácí, studánky chřadnou. Podzemní vody potřebují k sílení v útrobách země tlak a minerály. A také vlhké nadloží, aby mohla povrchová voda intenzivně vsakovat. Naše vytěžené kopce a hory jsou jako vykotlané zuby a každým dnem mizí stovky tun z životodárného tlaku. Vlhkost půdy se navíc ztrácí mýtní těžbou a nesprávnými a masivními sečemi na okolních lukách, čímž mizí úrodnost (a savá vlhkost) půdního nadloží. Mizí i zastínění půdy vyzrálou travou a stromy, což zvyšuje odpar povrchové vody, vysychání půdy a umírání životně důležitých půdních organismů. Půda i voda ztrácejí ztužující elektrický náboj. Není divu, že při přívalových deštích doslova letí po svazích a regulovaných tocích. Navíc, přímé slunce vodu velmi oslabuje.

Povrchová voda má ráda stínění a bystrý až mazlivý pohyb, aby měla čas komunikovat a obohacovat se s okolním prostředím a ono s ní. Rozdávat i přijímat život napravo i nalevo. To pak přímo na kamenech zurčí, "vrní si". Nelze ji narovnat či zastavit. Nelze jí vzít tlak ani chlad bez újmy na jejím zdraví. A zejména, voda si "pamatuje"! Pamatuje si vztah člověka k ní. Vztah jako ke kolébce, křišťálovému zázraku, chladivému léku a vztah k tolik potřebné bytosti s "rozpuštěnými vlasy". Nebo... vztah chtivý a necitelný...

Neboť platí zákon, že lidé již nechodí se džbánem pro vodu, protože se ucho "utrhlo"!

Váš Chřástal