Právo a povinnost zákonem pohybu

(úvaha hledajícího muže)

Jen co pozemský člověk procitne z věku nemluvněte, počnou se jej stále intenzivněji různou formou dotýkat slova jako právo, povinnost, odpovědnost. Ve věku dospělosti se pak stává plně závislý na pojmech, které tato slova vyjadřují. Lépe řečeno, jak jsou míněna většinovou společností, tedy lidmi jisté zákonodárné samosprávy. V našem případě občanů České republiky.

Žel stalo se, že co jiná skupina lidí, to jiný pohled na právo, povinnost i odpovědnost. V pojetí tzv. demokracie je tento pohled vnímán jako pluralita názorů, ovšem ve skutečnosti je to většinou jen "krycí manévr" pro jednostranné určování jednotlivců či skupin lidí a stranických uskupení, "dobromyslně" prosazovat své pojetí světa. V lepších případech, kterých je žel jako šafránu, je právo, povinnost a odpovědnost pojímána jako závazná dohoda dvou či více skupin lidí s ochotou se podřídit dohodnutým pravidlům vzájemného prospěchu.

Pro věcnost nahlédněme, jak jsou vskutku tato slova všeobecně pojímána. (wikipedie).

Právo je multidimenzionální fenomén a vícevýznamový výraz, který je nutno definovat ve všech jeho rovinách. Právo z různých hledisek zkoumá právní věda. Všeobecné znalosti o něm, představy o jeho platnosti a oprávněnosti se pak označují jako právní vědomí. Dějiny práva zahrnují tisíce let vývoje zákonů.

Povinnost označuje to, co člověk má nebo musí udělat (resp. dát, nedělat nebo strpět). Od odpovědnosti se povinnost liší zejména tím, že platí bezpodmínečně, bez ohledu na účel.

Odpovědnost (někdy také zodpovědnost) je široký právní, morální a etický pojem, který označuje ručení osoby X za nějakou věc či jednání Y, případně před nějakou instancí Z. Odpovědnost může být omezená a podmíněná, jak tomu bývá v právních vztazích, anebo nepodmíněná a neomezená, jak tomu často je v lidském životě.

Pojmově je v právu možné rozlišovat mezi právní odpovědností (angl. liability, něm. Haftung), která plyne z formální autority pozitivního práva, a obecnou odpovědností (angl. responsibility, něm. Verantwortung), která není závislá na formální autoritě pozitivního práva.

Tolik z citací.

Zahloubá-li se člověk více do výkladů uvedených pojmosloví, tak se mu musí přihodit to, co vyjadřuje jedno přísloví: "Devět řemesel, desátá bída!" Totiž, co obor lidské činnosti, či dějinná období lidského úsilí, to odlišný výklad a pravidla jednoho a tohotéž. Kdo to však má všechno vědět, hlídat a řídit se tím, a kde je v tom osobnost a svoboda člověka? A co je vlastně potřebnou odpovědností v právech a povinnostech....

Již zrod pozemského člověka je pln odpovědnosti. Lidé se rodí, aniž by na to měla lidmi stanovená práva či povinnosti jakýkoli vliv. Ty jen děje zrození modifikují k více či méně úspěšnému vývoji jedince. Člověk přichází k životu na této zemi podle zákonů přírody a kosmu, které jsou tu od nepaměti. Ale zákon není něco neživého, napsaného na papír, ale je to schopnost a způsobilost forem a dění (konů), jež se přesně, do nejmenšího detailu projeví při formování jakéhokoli tvora či díla přírody. A člověk v jeho utváření je stejně jako nejmenší detail přírody a kosmu pod neviditelným vlivem, oním "za" zmiňovaného konání - zá_konitosti.

V přírodě má každá utvářející se, či již živoucí forma tvora svoji vlastní schopnost života a zároveň je pod tlakem tzv. vnějšího prostředí. Každý tvor má proto také různé formy projevu a stupně samostatnosti v tom velkém bytí. A k projevu jednoho z tvorů všehomíra patří i slovo lidské řeči.

Nikoli řeči úřední, ale řeči skutečné, v níž se lidské bytí projevuje v 7% lidmi zažité společenské komunikační úrovně, 38% je pak neseno v barvě a tónu hlasu a 55% je "řečí" tělesné ústrojnosti.(uvedené hodnoty vycházejí z vědeckého výzkumu).

Každému musí být ihned nápadné, že pozemští "zákonodárci" mohou aplikovat jimi určená pravidla a povinnosti jen v oněch 7% u dotčených lidí, pokud jsou oni loajální. Zatímco zákony přírody a kosmu jsou bezpodmínečně a bezohledně "aplikovány" tvůrčími silami universa v oněch 93% (55+38). Má-li však být pozemskou zákonodárnou mocí úspěšně harmonizováno oněch 93%, pak lidské "zákony" musí být v souladu se zákony universa. Opačný přístup totiž zdeformuje zákonitou přirozenost.

Lidské zákonodárství uvedenou zákonitost vůbec nerespektuje anebo nedostatečně. V páru souvislostech nahlédněme na věci, jež poukazují na naprosto odlišné děje přírodní nezřídka v protikladu lidskému zákonodárnému úsilí.

Je známé a moudré přísloví: "Pravdu má ten, který má podíl na její výši!" Blížeji přiblíženo, Pravda skutečná není mezi pozemskými lidmi, zde jsou totiž jen stupně pravděpodobnosti. A podíl této pravděpodobnosti na Pravdě spočívá jen v konání toho, kdo k Pravdě sám usiluje.

Slovo Pravda (což je mimochodem výraz i pro dokonalý pohyb) znamená v zákonech universa souhlas ve spoluzachvívání se s původem, přičemž ono PRA je vyzařování původu, což je dění určující všem formám života jejich projev. "Da" je výraz pro souznění. PRA v DA.

I výraz "právo" má v sobě, coby živoucí děj, také PRA a síla tohoto výrazu spočívá v jeho použití, tedy v kruzích života. "PRA" v "O" (právo). Přičemž ono "O" vyjadřuje kroužení i je znakem pro dokonání každého rozhodnutí. Nu a to dokonání lze realizovat pouze činorodostí, tedy plněním ať už povinností, jež určují zákonitosti života (PRA), či povinností, jež určuje člověku svými požadavky společnost, ve které žije. Pokud zajisté nejsou v rozporu z "PRA". Vyjádřeno rámcově i uvedeným poměrem 7 ku 93.

Na čí straně je výsledek, je jednoznačně patrné.

Možno si také povšimnout, že slovo odpovědnost dává do jednoznačné souvislosti vyváženost práv a plnění povinnosti, což je jasněji vidět příkladně na anglickém výrazu "responsibility". Tento slovní výraz v sobě nese děj: res - věc, ponse(ponte) - přemostění (překlenutí), ability - schopnost. Blížeji vyjádřeno odpovědnost - responsibility je věcnost. A věcnost znamená, že jsou pro naplnění povinností zohledněny všechny související věci. Nejenom některé, které vyplývají z časného lidského poznání. Proto také můžeme zde na zemi vyjadřovat úspěšnost našeho konání pravděpodobností, nikoli Pravdou samou. Je však v člověku jen jediná věc, které je schopna být v přiměřenosti věcnou a věcnost chápat. Tou je živé svědomí. Svědomí, které je citlivý a neomylný indikátor vyváženosti pohybu Práv a Povinností v dané úrovni života jednotlivce, jež jde cestou vývoje a náprav.

Jak je ale možné, že spousta lidských zákonů, nařízení tak nějak funguje a lidé se jim ve většině přizpůsobují. Opět je v tom zákonitost.

Člověk je nadán svobodnou vůlí. Tedy jak myslí a vnitřně se rozhoduje, takové nese následky. Neboť plnění povinností, coby úsilí mít podíl na Pravdě je zakotveno v pohybu. Po_vinnost je schopnost vinout se do odstupněných paprsků vyzařování PRA, což je ale totéž co mít živý podíl na Pravdě.

Vynucené nebo nesouznějící vinutí ale nemá podíl na Pravdě, a nečerpá a nemůže čerpat proto z "PRA", nýbrž bere toto různorodě zpracované PRA jiným pozemským formám. A to vždy násilím, i skrytým. Což ale vede k nedodělkům, bojům, disharmoniím. Protože ..., kdo by si nechal brát dobrovolně sílu dobra a vitality pro něčí neochotu plnit životem stanovené povinnosti. Povinnosti, jež nemají základ v násilí, ale jejich účel je ku prospěchu a jasu osobního bytí.

Souznějící vinutí s proudy života lze pozemsky vnímat jako plnění povinností, což nemusí být vždy člověku příjemné. Protože, na počátku "plnění", tedy úsilí, bývá často nesprávné myšlení a osobní rozhodnutí. Rozhodnutí totiž, má a musí být pod výrazným vlivem niterna, citu, projevu svědomí. Rozhodnutí, pod citovou schopností svědomí, musí správně a živě rozvážit, zda dotčený pozemský člověk opravdu chce, může (umí)a je mu dovoleno.

Pokud člověk nechá svým nitrem prozářit ono: chci, mohu (umím), je mi dovoleno, pak plní povinnost vůči životu a jeho rozhodnutí mu přinese právo na požehnání z proudů "PRA". Což ihned proudí a posiluje.

Pro ilustraci jeden z mnoha příkladů souvisejících s právy a povinnostmi, týkající se tak ceněného pozemského zdraví.

Zdraví je přesně to samé, co vyjadřuje "podíl na Pravdě", k němuž vede plnění povinností. Tím se člověk v pohybu plní - sytí jasem. Avšak proti tomu stojí u nás "povinnost" platit pravidelně tzv.zdravotní pojištění. Zdraví lidé jsou tímto docela nedemokraticky zatlačeni do sféry léčení pacientů, nemocných, a medicínsko podnikatelských aktivit, prý i ze solidarity, a že to i oni mohou jednou potřebovat. A tak se naše lidské společenství naplnilo nařízenou povinností platit zdravotní pojištění.

Ve chvíli, kdy se člověk rozhodne nemít účast, z vážných osobních důvodů, na tomto způsobu medicínsko-podnikatelských aktivit, okamžitě se pro společnost stává parazit. Setrvá-li na tomto rozhodnutí, je penalizován, pak represivním způsobem podřízen exekuci a následně společensky vyřízen... určen pro okraj společnosti.

Pokud požádá řádný plátce pojišťovnu o proplacení účinné léčby dle své vůle a rozsahu výše jeho pojištění, je plně na "jakési" pojišťovně, zda poskytne finanční podporu či ne.

V tomto případě celé takzvané zdravotnictví je o tom, jak má být pacient veden ("léčen"), aby prosperovaly především pojišťovny, pak politickopodnikatelský průmysl léčebných technik a farmak, bankovních domů, jež samozřejmě silně ovlivňují častou ješitnost moderní medicíny. Osobní odpovědnost v úsilí za vlastním zdravím je podobnými aktivitami přímo vyřazována.

Zde není činěna výtka soudobé medicíně. Jen je poukázáno na poměr 7:93. Zdraví je totiž pojem pro živý děj, zákonitý, kdy základní podmínkou je pohyb v užívání práv lidského bytí na této zemi a z toho vyplývajících, nebo k tomu vedoucích povinností. Povinností, kterých neplnění si jinak vynutí život sám, zejména nemocí. Přičemž právě zdravé plnění povinností v živém pohybu formuje smysluplnou radost a tvořivý mír.

Výraz pohyb je nedílnou součástí dějů "právo a povinnost". A tyto pilíře života musí být výrazné a dostatečně patrné v životech lidí. Protože právě míra pohybu způsobuje harmonii v právech a povinnostech, v podílu na Pravdě, na smysluplném a tvůrčím životě. Na osobním podílu. Nikoli příkladně na "pravidlech" soudobé politiky, medicíny či pojišťoven.

Dění výše uvedeného "PRA" v sobě nese řešení každé životní situace. Ale člověk musí vědět, co to je a jak to funguje. Jak to funguje u něho, ne jak to určují jiní se sebelepšími úmysly.

Neúspěch a úpadek začíná již tím, že "to nejde". V životě totiž jde a hýbe se vše. Důležité, zda člověk zpomaluje jemu danou míru pohybu, či jde proti němu anebo ji kalí. Každý správný pohyb hledá v proudech života řešení, která člověka nesou za smyslem jeho života. Pokud dá svůj pohyb ve smyslu "to nejde", do rukou jiných lidí, tak se vzdal práva na život a jeho vinutí (po vinn osti) směřuje podle zákonů PRA k těm, kteří vnitřně umírají a tato země je od narození pro ně tíží, trápením, únavou či snivou náladovostí.

Mohu, chci, je mi dovoleno ve světle živého nitra! To je řešení a cesta.