Mozoly a mince

Nedaleko soutoku řeky Malky s Těrekem byl za dávných časů aul, v němž žil zámožný Kabarďan jménem Sachat-Girej. Měl syna Inala, který však ničím neprojevoval svou lásku k hospodářství a práci.

Přiblížil se čas, kdy bylo třeba vykonat nad jinochem obřad prvního holení. Po vykonání tohoto obřadu musel pak každý v Inalovi uznávat muže: vojáka a hospodáře.

Otec si zavolal Inala a řekl mu:

"Vyslechni mě, můj milý. Za dva, tři roky tě stařešinové aulu přijmou do obecního společenství aulu jako dospělého člověka. Ale ty máš v hlavě doposud jen taškařiny. Já v tvých letech jsem se sám, bez přinucení, naučil všemu, čeho vyžaduje hospodářství. Ale co ty? Přiznej se: umíš zorat a zasít pole?"

"Ale nač máme čeleď?" ptal se Inal. "Copak to není jejich starost?"

"Pěkná odpověď!" zvolal Sachat-Girej. "Běda, sám jsem vinen, že ses nenaučil pracovat. Ještě však není pozdě odpomoci tomuto zlu. Dám tě na rok k dobrému hospodáři a ten z tebe udělá správného pracovníka. V Kabardě se říká: co se má stát, ať se stane ihned. Přichystej se tedy na cestu!"

Otec odvedl syna k známému a bohatému hospodáři a poprosil ho, aby se ujal Inalovy výchovy. "Ať u tebe chlapec pobude rok jako prostý čeledín," řekl při tom Sachat-Girej, "požaduj od něho všecko, co požaduješ od jiných čeledínů, a zaplať mu tolik, kolik platíš jim. Oba ti budeme vděčni."

Avšak hospodář, který přijal Inala, si myslil, že dědici bohatcovu se nesluší konat hrubou práci. Proto jinocha neposílal ani na pole, ani do lesa. A když byl rok u konce, odevzdal mu plný výdělek a v pokoji ho pustil domů.

Sachat-Girej uvítal syna s radostí a šel se s ním projít po břehu řeky, aby se ho tam v klidu vyptal, jak žil a pracoval u cizích lidí. Nakonec se stařec syna otázal, kolik peněz si vydělal. Inal vyndal z kapsy dvacet zlatých, položil si je na dlaň a podával je otci. Sachat-Girej peníze vzal, rozpřáhl se a hodil je do řeky. Při tom se pátravě podíval na syna, ale ten nehnul ani brvou. Otec vzdychl a řekl:

"Jak vidět, učení ti nebylo k užitku. Nepozoruji, že by se z tebe byl stal správný, pracovitý člověk. A z tvého vyprávění jsem pochopil, že můj bohatý známý nedovedl vyplnit mé přání. Proto tě znovu vypravím k jinému známému."

Tímto jiným známým byl ne bohatý, ale dost zámožný rolník, který také neuvěřil Sachat-Girejovi, když ho prosil, aby jinocha naučil pracovat v potu tváře. Minul rok. Inal se zase vrátil k otci a přinesl mu svůj výdělek - deset zlaťáků. Otec i tyto peníze hodil do vody a syn se zase lhostejně díval, jak zlaté mince padly ke dnu.

Tu Sachat-Girej vypravil syna do učení potřetí. Tentokrát zvolil za učitele svého syna chudého sedláka Baksanuka, známého svou čestností a rozumností.

"Prosím tě, pro Alláha, učiň z mého syna pracovitého člověka," řekl Sachat-Girej Baksanukovi. "Štědře se ti odměním."

"Jakže," zvolal Baksanuko, "ty mi dáváš dvě silné pracující ruce svého Inala a ještě slibuješ odměnu? S tím nesouhlasím. Ke konci roku spočítám svůj příjem. Co připadne na Inala, to mu také dám. A teď, můj milý," oslovil jinocha, "nebudeme marnit drahý čas. Vezmi kosu. Slyšíš přece, jak tučná tráva nás volá?"

Baksanuko stanul na kraji louky, Inal za ním. Baksanuko se rozmáchl kosou a Inal učinil totéž, ale neuplynula ani hodina a kosa Inalova svištěla stále tišeji a pomaleji, až konečně zůstala ležet v trávě. Baksanuko se zeptal přes rameno:

"Nestydíš se, že ty, mladý, zůstáváš za starcem?"

Inal neodpověděl, ale zarděl se, stiskl rty, přemohl se a do samého večera mával kosou, nezůstávaje ani na krok za svým učitelem.

Jindy šli do lesa na dříví. Inal skácel strom a usedl, aby si odpočinul, ale Baksanuko, poraziv jeden strom, hned se dal do druhého.

"Řekni," hlasitě se otázal mladíka, "snad nechceš jíst můj chléb zadarmo? Za nic na světě neuvěřím, že syn takového otce, jako je Sachat-Girej, by byl darmojedem."

Jinoch div nezaplakal nad urážkou, ale zdržel se. Mlčky vzal do ruky sekyru a dal se do práce. Tak uplynul rok, který se Inalovi zdál velmi dlouhý. Při účtování vyplatil Baksanuko mladíkovi pět zlaťáků a řekl:

"Vyřiď otci můj upřímný pozdrav a řekni mu, že jsem byl s tebou spokojen."

A tak se Inal vrátil domů a otec s ním šel opět k řece.

"Kolik jsi vydělal?" otázal se Sachat-Girej. Inal otevřel dlaň, pokrytou mozoly, tvrdými jako býčí roh. Na jeho dlani leželo pět zlaťáků. Mozoly a mince byly téměř stejně velké. Sachat-Girej vzal peníze, ale sotvaže se rozpřáhl, že je hodí zase do vody, mladý muž ho chytil za ruku a vykřikl:

"Co to děláš, otče! Počkej! Vždyť za tyhle peníze jsem pracoval celý rok. Ani chvíli jsem neodpočíval."

Tu zazářil na obličeji Sachat-Gireje spokojený úsměv. Objal syna a přitiskl ho k prsům řka: "Blahoslavena buďtež tvá slova, milý Inale! Požehnány buďtež i tvé mozoly, neboť z tebe, lenocha, udělaly opravdového pracovníka, opravdového člověka."

Kabardská pohádka

Kopírování textů těchto stránek není dovoleno.
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky