Ludwig van Beethoven IV

Beethoven
Beethoven

Již pět let žije a působí Ludvík Beethoven ve Vídni. Je stále vítán s otevřenou náručí na večírcích Lichnovského i jiných. Zná jej nejen celá Vídeň, nejen Rakousko, ale již téměř celá Evropa.

Pilně pracuje, učí se. Složil již mnoho skladeb, malých večerních koncertů, pracuje nyní na své první symfonii.

Jako i jiní slavní hudebníci, i on si přivydělává učením jiných, hlavně potomků bohatých a šlechtických rodin. Ovšem jaký je to učitel! Ostatní hudebníci chodí pokorně do domů svých svěřenců, kde jsou samozřejmě vítáni, a tam vyučují nadějné i méně nadané mladé lidi. A Beethoven? Jeho svěřenci, ať jsou z jakéhokoliv rodu, jakéhokoliv pohlaví a jakéhokoliv věku, musí chtě nechtě docházet za ním. Třeba i do třetího patra, kde se jednu dobu nacházel jeho byt.

Nemá čas učit začátečníky, vybírá si, koho vyučovat bude a koho ne. Každý musí složit vstupní zkoušku. Šlechtice nešetří. Po celém městě je znám svou prchlivou povahou. Na své žáky křičí, hází jim noty pod nohy na zem, trhá je, rozčiluje se, spílá za každou chybičku. Nedbá na to, zda u piana sedí mladý muž nebo slečna. I tak nemá nikdy o žáky nouzi, naopak, může si vybírat.

A přece. Jednou se ho zeptal mladý Ries - syn Beethovenova dobrodince z Bonnu, který mu tenkrát půjčil na dobu neurčitou padesát zlatých a jenž poslal nyní svého syna do Vídně, učit se k mistrovi - že o něm slyšel, co všechno dělá svým žákům, jaký na ně je. Ale on jej zná jen jako vlídného, milého a ohleduplného člověka, obětavého, i když přísného učitele. Na to mu Beethoven odpovídá velmi prostě. Je takový pouze na šlechtice, kteří, podle jeho mínění, musí poznat, že ne každý se jim bude klanět až k zemi, že urození jsou lidé stejní jako jiní.

Učí také sestry jeho přítele z univerzity, Terezu a Josefínu von Brunsvik a jejich sestřenici, Giulliettu. Když tato vplula poprvé do jeho pokoje, zamiloval se. Jak jinak, než hluboce, vroucně a věrně. A zdá se, že Giullietta jeho city po nějaké době začíná opětovat.

Beethovenovi bude za krátkou dobu třicet let. Štěstí se na něj usmívá. Je zaopatřen, má věrné, obětavé přátele, skládá, hraje... jen jedno mu schází, po jednom touží. Sdílet svůj život, své štěstí s milovaným člověkem, se ženou. Pak by bylo úplné. A nyní je tu Giullietta, paprsek naděje. Že by snad s ní...?

Necelých třicet let je velikému umělci a přes všechny úspěchy a naděje se pomaloučku, potichu vtírá hrozná myšlenka. Myšlenka na něco, co mu občas připadá, že se blíží. A ono se skutečně blíží. Pomalu, velmi pomalu, nenápadně, zlehka, ale příšerně jistě. Jako by s cynickým úšklebkem - já mám času dost, a ty? - přichází další, jedna z největších životních ran, jež zkouší odolnost a vytrvalost velkého muže. Beethoven začíná ztrácet sluch. Jen tak občas mu připadá, jako by vysoké tóny slyšel méně zřetelně. Myšlenku však vždy rychle zahání, jakmile si uvědomí, co všechno by to pro něj znamenalo. Hluchý muzikant! Směšné, hrozné!

Skrývá to před celým světem. Nikdo to neví. Po nějaké době však již Beethoven přestává lhát sám sobě. Je to jisté, přestává slyšet. Jen ať to nikdo neví, ať se mu nikdo nevysměje. Zatím může před ostatními hrát roztržitého, když občas nezaslechne slovo z věty. Jako by na něco myslel... vždyť on konečně vždy roztržitý byl.

Ovšem sluch odchází až příliš rychle a je potřeba s tím něco udělat. Ve svých dvaatřiceti letech vyhledává lékaře a ten mu radí odjet na půl roku z Vídně, někam na venkov, nepracovat, odpočinout si. Lékař zkouší jinou metodu, než jeho kolegové, u nichž byl Beethoven neúspěšně před ním. Tvrdí, že je přepracován, že má namožený sluch. Beethoven uposlechl a odjíždí na venkov, nedaleko Vídně.

Ani po dlouhé době odpočinku, procházek a užívání nádherné venkovské přírody se však sluch nelepší. Naopak, hluchota sílí stále stejně jistě. A aby toho na Beethovena nebylo málo, přichází záhy další rána osudu.

Giullietta, milovaná žena, která je jeho inspirací k napsání druhé symfonie, kterou komponuje i na venkově, posílá dopis. Je to rozchod s Beethovenem a zároveň oznámení vlastního chystaného sňatku s nějakým mladým šlechticem.

Jako všechno, prožívá velmi silně a naplno svou vzrůstající hluchotu i neslavný rozchod s Giulliettou. Navíc zjišťuje ještě jednu věc a ta jej drásá nejvíce. Lidé již vědí, že neslyší. Přemýšlí, že snad skoncuje se životem. Má ještě vůbec smysl?

A jako vždy, o čemž hovoří i jeho dílo, nakonec vyhrává nad slabomyslností a smutkem, odhazuje je daleko od sebe a s novou chutí a ještě větší vervou jde znovu... žít. Žít pro druhé, obdarovávat je radostí z hudby, ze svých děl. Člověk se nesmí z vlastní vůle rozloučit se životem, pokud je schopen vykonat jediný dobrý skutek! Tak někde četl, podle toho chce žít.

Vrací se do Vídně. Píše svou třetí symfonii, zasvěcenou hrdinským činům Napoleona, které vykonal ve francouzské revoluci. Když se však dovídá, že se velký hrdina a osvoboditel pasoval na císaře, že zradil vše, oč v revoluci šlo, roztrhá horní list notových archů s Napoleonovým jménem a nadpisuje jiný. Nápis zní: SYMFONIA EROICA. Je zasvěcena každému muži, který vykonal dobrý a hrdinský čin.

Třetí symfonie však propadla. Při jedné z přestávek koncertu v divadle se ozvalo z hlediště: "Přidám krejcar, když už s tím přestanete!" A ostatní se začali smát.

Přežil i tento neúspěch, přes to, že si od této symfonie tolik sliboval.

Přešla léta a ve svých šestatřiceti letech se vypravil do Korompy za rodinou Brunsvikových. Nějaký čas se těm místům vyhýbal, ale bolest s nešťastné lásky k Giulliettě, se kterou zde trávíval krásné chvíle, časem přešla a on jel opět tam, kde byl jako doma.

Tereza Brunsvik
Tereza Brunsvik

Zde potkal Terezu. Byla krásná, krásnější než dříve, moudrá, její myšlenky měly hloubku, její slova zvláštní jas. Zamiloval se potřetí a věděl, že již navždy. Tereza jej milovala od prvního okamžiku, kdy jej spatřila, jako jeho žačka ve Vídni, celé ty roky, kdy měl oči jen pro Giulliettu. Zasnoubili se pod starou lípou, slíbili si věrnost až do smrti.

Po pár dnech Beethoven odjíždí. Terezina rodina se postavila proti sňatku komtesy s neurozeným hudebníkem. Beethoven však má svou hrdost a nepotřebuje nikoho prosit. Zlomení názoru šlechticů má obstarat Terezin bratr, který je jejich zasnoubení nakloněn. Beethoven chce počkat. Z lásky k Tereze je ochoten čekat jak dlouho bude potřeba.

Šest let přešlo od zasnoubení v Korompě. Rodina zůstává neoblomná, snoubenci věrní. Beethoven odjel do Teplic, kde se setkává s Goethem. Má hotovu pátou symfonii - Osudovou. Začíná těžce, ale končí vítězně. Stejně, jako všechno, co prožívá Beethoven.

Od schůzky s Goethem si sliboval hodně. Goethe psal odvážné básně, sám však žil v poddanství a ponížení císařského dvora. Beethoven nikdy neustupoval na kraj cesty, neklaněl se a nesmekal, jak to kázal mrav při setkání s císařskou rodinou. Goethe jednal a žil podle mravu. Z Teplic odjíždí hudební mistr zklamán.

Uplynulo dalších pět let. Beethoven již napsal svou osmou symfonii. Mimo to samozřejmě tvoří a tvoří stále nová jiná díla. Přečkal mnoho bolesti a smutku. Již dávno vědí všichni, že je téměř úplně hluchý a nemoc postupuje stále dál. Komunikuje již jen díky deníčku, jenž nosí stále u sebe. Lidé píší, on čte a hovoří.

A nyní po jedenácti letech čekání, toužení, láskyplných i zoufalých dopisů Tereze přichází rána snad největší.

Tereza mu přišla oznámit do jeho bytu do té doby nejstrašnější zprávu jeho života. Již nechce takto dále žít. Musí se rozejít. Když nemůže mít Beethovena, nechce nikoho. Chce být jako on. Rozdávat štěstí, radost a touhu po životě jiným lidem, chce svůj život naplnit smyslem. Bude se starat o malé sirotky. Věnuje své jmění, své jméno ve prospěch této činnosti. Ale myšlenky na Beethovena ji od této cesty stále odvádějí.

Beethoven v Teplicích
Beethoven v Teplicích

To je i na muže jeho povahy a síly moc. Vnitřně se hroutí. Málem jej to zabilo.

Po krátkém čase se opět zvedá. Je jako neporazitelný bojovník z pohádek. Vkládá vše do své hudby. Má ještě ji, ona je jeho životem, jeho smyslem.

Neraduje se však dlouho. Další ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat, opět nese tak těžce, že se málem roznemohl. Osud mu vyrval z rukou dirigentskou hůlku. Nic nestačilo, že dávno nemohl svá díla slyšet. Slyšel sice každičký tón svým vnitřním sluchem, což mu stačilo ke komponování, ale dirigovat celý orchestr, to již nemůže. Co bude teď? Co z něj zbylo?

Byla to hrozná noc, po dni, který skončil tak neslavně, noc plná bojů a zoufalství. Ale zlaté paprsky ranního slunce jej nacházejí již silného, odhodlaného, znovu stojícího na pevných nohou.

Může přece ještě komponovat. Múzy kladou na jeho vnitřní sluch tón po tónu a jeho léty vycvičené prsty již vědí, jak tyto přenést na papír s notovou osnovou.

Začíná období nového Beethovena. Krátce před padesátkou se jeví jako mladík, stále mládne a mládne, vnitřní jas prozařuje navenek. Pracuje na své deváté symfonii. Na symfonii, která je jeho celým životem.

--- Pokračování příště ---


(Obrázky jsou převzaty z knihy "Sám proti osudu" od Antonína Zhoře)