Ludwig van Beethoven I

Ludwig Beethoven se narodil dne 16. prosince roku 1770 v Bonnu Johannu a Marii Magdaleně Beethovenovým.

Dětství neměl radostné. Jeho otec, tenorista v knížecí kapele, byl alkoholik, kterému na malém Ludvíkovi velice záleželo pouze do té doby, než zjistil, že jeho veliký hudební talent nevynáší tolik peněz, kolik si představoval. Přestal se mu "věnovat" takovou měrou i takovým způsobem, jakým to činil doposud.

Již jej nenutil, naštěstí pro malého chlapce, hodiny a hodiny sedět u piana a cvičit, nenutil jej hrát do úmoru celé noci a přestal jej zamykat do temné komory třeba na celou noc, kde musel hrát na housle tak dlouho, až hrál bez chybičky. Chlapec takto proplakal celé hodiny.

Volnější období přišlo po devátém roce Ludvíkova života. Přes všechno utrpení mladého člověka nezískal odpor k hudbě a ke hře na piano. Veliká láska k hudbě a talent, které si přinesla jeho duše jako svou přirozenost a životní nutnost, tím nebyly ovlivněny, a jeho prsty naopak získaly opakovaným tvrdým cvičením na zručnosti a šikovnosti.

Jediný zářivý paprsek lásky v domově proudil na něj z jeho matky. Vždy velmi trpěla, když pod nátlakem a ranami otcovými trpěl on. Mnoho peněz otec propil a co přinesl domů, nestačilo na obživu tak početné rodiny, na její zabezpečení a oblečení chlapců už vůbec ne. Vše co chybělo, snažila se matka vyrovnávat ochuzováním sebe samé. Šidila se na jídle, na všem co potřebovala pro sebe a postupně a jistě slábla a nemocněla.

Jako malý chlapec to Ludvík vše viděl, cítil, ale nebyl ve svém věku s to plně to pochopit a už vůbec ne pomoci. Toto vše si uvědomil později, když matka zemřela a o rodinu i opileckého otce se musel starat od svých sedmnácti let sám...

Prvním opravdovým, spravedlivě přísným a zároveň i láskyplným učitelem hudby byl mladému Ludvíkovi Kristián Gottlob Neefe. Protestant a zároveň dvorní varhaník a hudební ředitel kurfiřtova divadla. Vyučoval mladého Ludvíka zdarma, což byla v té době věc málo obvyklá. Rozpoznal veliký talent a hudební nadání a do chlapce vkládal své naděje na osvobození hudebníků z područí šlechty, z poníženého a ponižujícího postavení, ve kterém se nacházeli. Také mu do jeho již tak hrdé, odvážné a nezlomné duše zaséval seménka tohoto svého názoru na postavení hudebníků v tehdejším světě. Chtěl po něm, aby byl vynikajícím hudebníkem nejen pro jeho talent, ale právě proto, aby světu jednou ukázal hrdost a právo na svobodu všech nadaných umělců.

Jako o vzoru naplnění těchto hodnot, vyprávěl mu o Mozartovi, jenž působil ve Vídni. Ten byl v tu dobu již slavný, leč, jak sám Ludvík musel později zjistit, velmi chudý. Byla to daň za svobodu. Za to, že odešel z "ochrany" a područí šlechtice a vzdal se tím pravidelného platu. Za svá díla a koncertování pak dostával jen velmi málo, často nic než uznání a upřímný dík. To bylo vše.

V jeho čtrnácti letech jej seznámil jeho dobrý přítel Franz Wegeler s mladou paní Breunigovou, vdovou po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která mu tenkrát pomohla z velikého problému. Byla to paní bohatá, laskavá a spravedlivá, jež pomáhala Ludvíkovi v jeho finanční tísni. Tím, že mu platila za výuku hry na klavír jejích dětí, i tím, že mu sjednala vyučování jiných mladých lidí z bohatých rodin. Ludvík se tak stal součástí večerní společnosti u paní von Breunig, jejích dětí a přátel. Díky ní a své touze zapadnout do tohoto krásného a jemného světa sám dobrovolně začal doplňovat své veliké mezery ve vzdělání a společenském vychování.

V tomto období se poprvé zamiloval. Do dcery paní Breunigové, Lorky. Jeho láska, stejně jako každý jeho cit, je upřímná a velká, ale sebevědomí mizivé. Nedokáže Lorce svou lásku vyjevit jinak, než hrou na klavír a skládáním vlastních hudebních děl. Navíc Lorka sama si není svými city jistá. Kolísá mezi Ludvíkem a Franzem Wegelerem.

V necelých sedmnácti letech se mu plní sen, o kterém společně s Neefem snili dlouhou dobu. Odjíždí do Vídně učit se k Mozartovi, když jej již Neefe, jak sám říká, naučil vše, co umí. Potřebuje teď lepšího učitele.

První skladba, kterou Ludvík zahrál, nechala mistra své doby chladným. Hrál bez chyby, přesně, ovšem stejně jako mnoho jiných, kteří přišli prosit Mozarta o vyučování. Takto jej ocenil. Málem již odešel se slzami deroucími se z očí, když ještě zaprosil o jednu zkoušku, o fantazii na jakékoliv téma. Mozart svolil a Ludvík jej svou hrou přímo oslnil. Mistr slíbil, že se mu bude věnovat, jak jen bude ve své časové tísni moci.

Pracoval zrovna na Donu Juanovi a jak je známo, nestíhal. Vyučovací hodiny jako takové se nakonec stejně nekonaly, ale oba mladí muži se spřátelili a mnoho a často spolu hovořili. Ludvík obdivoval Mozarta za jeho statečný krok odejít od šlechty a stát se nezávislým tvůrcem, krok, který ovšem začínal neslavně - tvrdým kopancem do mistrovy zadní části těla. Hudební svět byl tenkrát tímto činem pobouřen.

Od Mozartovy společnosti jej však odtrhl otcův naléhavý dopis. Maminka je těžce nemocná, slábne a kašle krev. Ludvík po té, co se spěšně rozloučí s Mozartem a jeho paní, okamžitě odjíždí zpět do Bonnu.

--- Pokračování příště ---

(Obrázky jsou převzaty z knihy "Sám proti osudu" od Antonína Zhoře)