Jak změnit svět

V jednom velkém městě byl jeden malý, starý, ale hezký činžovní dům. Mohlo by se zdát, že to byl obyčejný činžovní dům jako tisíce jiných, ale tak to nebylo. Tento dům byl zvláštní a výjimečný tím, že se v něm odehrál zvláštní a výjimečný příběh.

Kromě mnoha jiných obyvatel tohoto domu zde žila také slečna Hana a slečna Tereza. Slečna Hana byla učitelka na základní škole, žila sama v malém hezkém bytě a byla stále veselá a milá. Jenom občas bylo vidět v její tváři starosti, to když děti ve škole zlobily, nebo když viděla, jak špatný příklad mají ve svých rodičích.

Slečna Tereza byla sociální pracovnice, která pracovala na úřadě nedaleko Haniny základní školy. Byla také stále veselá a milá, ale v jejích očích bylo možné občas nalézt určitou zatrpklost, nebo možná spíše smutek. To když musela řešit případy dětí, které byly vedeny tak špatně, že musely být odebrány rodinám, nebo dokonce musely být umístěny do nápravných zařízení pro mládež.

Obě tyto ženy znaly stejné děti a stejné rodiny, obě žily ve stejných vnějších podmínkách a milovaly svou práci, kde se cítily užitečné a potřebné. Do práce často chodily spolu a rády si povídaly. Tak se také jedna o druhé mnoho dozvěděly. Například i to, že obě milovaly umění. Hana měla v lásce vážnou hudbu, zejména si zamilovala Beethovena, Tereza zase nemohla odtrhnout své oči od klasických spisovatelů, dramatiků a básníků. Jí uchvátil Goethe.

V domě se občas měnili nájemníci, jedni se odstěhovali, jiní přišli. Tak také jednoho dne se do malého bytu v druhém patře nastěhoval mladý muž. Bylo mu krátce po osmnácti letech a na první pohled bylo vidět, že je světem zmítán a vláčen a vlastně ani neví, že by to mohlo být jinak.

Byl neupravený a měl hrubé způsoby jednání. Za celý život nepoznal vlídného slova a vyrůstal jako dříví v lese. Když udělal něco špatně (a nebylo toho málo), vždy dostal natlučeno a vyhubováno, jak je špatný, jak se nikdy nezmění a jak není k ničemu.

Jakub, tak se mladík jmenoval, také v této době pořádně k ničemu nebyl. Už na základní škole uměl vyjmenovat všechna "vybraná" slova, jen aby si dodal vážnosti před ostatními, jako první začal kouřit a jeho chození za školu mu dvakrát vyneslo opakování ročníku.

Pokaždé pak slyšel, jak je špatný a jak není k ničemu a stále více si uvědomoval, že je to pravda. Věděl, že nemá žádnou hodnotu, a že nikdy mít nebude, tak neměl ani snahu se pokoušet nějakou hodnotu v sobě vytvořit.

Po základní škole šel rovnou na pracovní úřad - protože do učení by ho jistě nevzali, když byl tak špatný - a tam mu našli místo popeláře. Doma ho po dovršení osmnácti let nechtěli, ale měl to štěstí, že si našel docela rychle maličký byt.

Tak se stalo, že se tato ztracená duše setkala se slečnou Hanou a slečnou Terezou ve výtahu jejich domu. Jakub jel jen dvě patra, ale slečny bydlely až nahoře. Cestou výtahem, poté co Jakub vystoupil, si vyměnily pár rozpačitých pohledů.

Druhý den šla Tereza pro něco do sklepa. Potkala se s Jakubem, jak si prohlíží sklep a hledá svou kóji.

"Brý den," pozdravil Jakub.

"Ahoj," odvětila mu Tereza, která cítila svou převahu jak věkovou, tak intelektuální.

"Nevíte kde má kotec byt číslo 6?" zeptal se Jakub a ani se na Terezu nepodíval.

Naprosto neosobně mu Tereza ukázala na druhý konec chodby a odpověděla:

"To musíš tam. Číslování jde z tamtoho konce sem. Tady jsou kóje pro byty z vyšších pater."

Pak si ještě na něco vzpomněla a také chtěla trochu vylepšit to, jak byla nepříjemná a dodala:

"Je tam také vstup, budeš to tam tudy mít blíž."

"Děkuju," zabručel mladík a houpavým krokem s rukama v kapsách zamířil na druhý konec sklepní chodby.

Ještě ten den šly spolu Tereza i Hana z práce a Tereza se rozpovídala o Jakubovi a příhodě, kterou měla ráno.

"Vím, že nemám odsuzovat, ale já si nemohu pomoct. Je mi nepříjemný. Připomíná mi děti a mladé lidi, se kterými přicházím často do styku v práci. Vím, že velmi často je jejich jednání zaviněno nedostatkem lásky, porozumění, nebo přísné výchovy ze strany rodičů, ale myslím, si, že se asi tito lidé nedokáží změnit. Že jsou už takoví a jako s takovými se s nimi má jednat. Ne, nemyslím, pohrdavě a hrubě, ale držet si odměřeným jednáním odstup, aby si snad nedovolili příliš."

Hana o těchto slovech dlouho přemýšlela a Terezu úplně chápala. Každý den se v zaměstnání potýká s nešťastnými případy lidí a má mnoho zkušeností. Stejně ale cítila, že by se k mladému muži ráda chovala jinak. A proč vlastně ne? Vždyť je to její věc. A pokud se to nevyplatí, však ona si již umí sjednat pořádek a náležitý odstup, toho se nebojí.

Jednoho dne se stala nepříjemná věc - nejel výtah. A Hana měla zrovna tak těžkou tašku s nákupem. No nic, s několika přestávkami se doslova vyšplhá do šestého patra.

Když se odhodlávala k namáhavému výstupu, objevil se Jakub. Šel právě z práce.

"Brý den," pozdravil s rukama v kapsách, jak se sluší a patří.

"Dobrý den," odpověděla Hana.

Jakub se zarazil. Takto jej ještě nikdy nikdo nepozdravil. Byl zvyklý, že mu lidé tykali jako dítěti, či jako někomu podřadnému.

"Prosím vás, nebyl byste tak hodný a nepomohl mi s taškou? Bydlím až v šestém patře a nejede výtah," zeptala se Hana.

Jakub byl úplně zmatený a v tom zmatku dokonce zapomněl být hrubý a neotesaný. Přeochotně přiběhl k Haně a vytrhl ji tašku z ruky. Když došli až k jejím dveřím bylo možné vidět v jeho očích něco, co tam ještě nikdy nebylo. Byla to vděčnost. Vděčnost za důvěru. Bylo to poprvé, co mu někdo věřil, že něco dokáže, že je k něčemu dobrý.

"Moc vám děkuji. Když vám to budu moci nějak oplatit, víte kde zazvonit," rozloučila se s ním Hana. Pozvat dál si ho netroufala. A vlastně ani nechtěla - byl cítit cigaretami a vůbec, byl takový neupravený.

Když zavřela dveře, cítila něco moc hezkého, co ji oblažovalo a rozradostňovalo. Netušila ale zatím, jak mnoho pro tohoto člověka právě vykonala.

Za několik dní se potkaly slečny s Jakubem u výtahu. Jakub jim podržel dveře a neuměle se pousmál.

"Brý den," pozdravil opět zdvořile.

"Dobrý den," "Ahoj," zaznělo mu v odpověď.

Tereza se druhý den podivovala: "Ty mu vykáš? Vždyť je to ještě kluk."

"Je to dospělý člověk a nevadí mi, že je o dost mladší," odpověděla Hana.

"No já nevím, jak myslíš, jen aby si nezačal o sobě myslet kdoví co. Podle mě je to ještě skoro dítě a než bude mužem, to ještě potrvá."

Sešly do sklepa pro svá kola, protože se chtěly projet do přírody, když byl tak krásný den. V tom je opět potkal Jakub a svým obvyklým způsobem pozdravil.

Jak to už ale bývá, v tomto starém domě nějak zapomněli na koleje, které se pokládají na schody ze sklepa, aby maminky s kočárky nebo cyklisti mohli svá břemena lépe vynést. Tak byli všichni odkázáni na svou sílu a zručnost a vše vláčet po schodech.

"Já bych vám ty kola vynesl," nabídnul se nesměle Jakub.

"Ne, děkuji, jsi hodný, ale tohle zvládnu sama," odpověděla rychle Tereza. Vždyť je to taková houžvička, ještě by se namohl, myslela si.

"Děkuji, já bych byla moc ráda," souhlasila Hana. "To kolo je na mne těžké. Již dříve jsem si říkala, kdyby tady tak byl nějaký pořádný muž a pomohl mi, to by se mi ulevilo."

S úsměvem mu předala své kolo z odlehčeného materiálu, které si pořídila právě proto, aby ho v případě nutnosti unesla.

Jakub vyběhl s Haniným kolem až před dům, zatím co Tereza se plahočila s tím svým ještě notnou chvíli.

"Mně to kolo připadá velmi lehké," podivoval se venku Jakub.

"To asi vám, vy jste muž a máte sílu. Pro mne je těžké," zasmála se Hana a trochu se začervenala nad svou lží i lichotkou, kterou právě udělila úplně cizímu člověku.

Tereza byla již venku a všechno slyšela. Věděla, že Hana má odlehčené kolo, a že nikdy neměla nejmenší problém jej vynést kamkoliv potřebovala. Začínalo jí docházet, kam Hana míří a skryla před Jakubem svůj spiklenecký úsměv.

Jednou večer zazvonil zvonek u dveří Hanina bytu. Kukátkem viděla, že na chodbě stojí Jakub. Trochu se polekala, ale hned dveře otevřela.

"Dobrý den," pozdravila. "Co byste si přál?"

"Brý den," odpověděl nesměle Jakub. "Já jsem slyšel, že jste učitelka a chtěl jsem vás poprosit, jestli byste mně mohla poradit."

"A v čem konkrétně?" ptala se Hana dál a váhala, má-li jej pozvat dovnitř.

Jakub se tam však nijak nehrnul a jen plaše přednesl svou prosbu: "Já bych se chtěl přihlásit do školy, ale nic neumím a asi bych neudělal přímačky. Tak sem se chtěl zeptat, jestli byste mě třeba ňák nedoučovala."

Hana oněměla úžasem. Jakub si to však vyložil špatně a rychle dodal: "Já bych vám to zaplatil!"

Tu se Hana začala smát a pozvala Jakuba dál. Uvařila mu čaj a dlouho si s ním povídala. Vyprávěl jí o svém životě i současném zaměstnání, o tom, že chtěl jinou práci, ale nechtěli ho vzít, kvůli nízkému vzdělání.

Dozvěděla se o něm vlastně všechno podstatné a došla k závěru, že Jakub není špatný, jen špatně vedený, tak jak vždy říkala Tereza, ale také, že v jeho případě je změna ještě možná.

Řekl jí, že až tady díky ní si uvědomil, že může žít jinak, a že by chtěl mít jako člověk nějakou hodnotu. Že mu vždycky všichni dávali najevo, jak nestojí za nic a on tomu věřil. A pak, když mohl pomoct Haně s něčím, co ona nezvládla, ale on ano, zatoužil, aby jeho hodnotu viděli i jiní lidé.

Hovořil o maturitě a vysoké škole, a že všichni, kdo mají vysokou školu něco znamenají. Tak by chtěl i on.

Hana v tomto ohledu byla střízlivější. Zeptala se ho, co by chtěl dělat a on odpověděl, že by se mu moc líbilo být automechanikem.

"Na to ale nepotřebujete vysokou školu," smála se Hana. "Nechcete zkusit nejdříve učiliště, potom, podle toho jak vám to půjde třeba maturitu a teprve pak byste viděl, co dál?"

Navrhovala mu tuto variantu, aby mu nemusela rovnou říct, že myslet nyní na vysokou školu je bláhové.

Jakub se usmál a řekl, že dá na ni. Pravidelně potom docházel do jejího bytu, kde nejenom že dohnal co zameškal v základní škole - alespoň co se základních předmětů týká - ale pozvolna, nenápadně a přirozenou cestou jej Hana naučila slušnému chování, společenskému vystupování a sebeúctě.

Cítila, že takto musí jednat, ale sama stále nevěděla proč. Byla v tom však šťastná a tak se nechala vést svým citem. O placení nechtěla ani slyšet, ale věděla, že zadarmo to také být nemůže. Ne kvůli ní, ale kvůli Jakubovi. On musí cítit svou hrdost a sebeúctu a tu neucítí, když bude přijímat almužny. Chodil jí tedy pravidelně opravovat drobné věci v bytě a pomáhat do sklepa s úklidem.

Ubíhaly dny a týdny, čtyři roky uplynuly jako voda a Jakub jednou přišel k Haně s výučním listem. Byl hrdý a šťastný, poprvé v životě něco dokázal. A dokázal toho mnoho, protože školu studoval dálkově, při zaměstnání, a to není nic jednoduchého.

Protože byl velmi šikovný - další věc, kterou na sobě objevil - pán, u kterého byl na praxi mu již během učení nabídnul místo. Jakub s vděčností přijal. Bude dělat něco co ho baví, bude to důstojná práce a vydělá si slušné peníze.

Na maturitu si ani nevzpomněl a Hana byla ráda. Každý má vlohy pro něco jiného. V případě Jakuba to byla práce rukou. A to práce jemná a pečlivá, stejně jako práce, kde je potřeba velká síla. Obojí Jakub zvládal a byl na to hrdý.

Za nedlouho potom se musela Hana rozloučit s Terezou. Bylo jí to moc líto, protože to byla její opravdová přítelkyně, se kterou si rozuměla v životě zatím nejlépe.

Přála jí ale její štěstí. Stěhovala se za svým budoucím manželem do jiného menšího města, do rodinného domu se zahradou. Hana musela Tereze slíbit, že jí bude navštěvovat a také, že jí půjde za svědka na svatbě. Oboje splnila ráda.

Když Tereza odjížděla, přála si, aby jí Hana napsala něco na památku do malého sešitku. Dlouho do noci Hana přemýšlela, až pak jí napadla zvláštní myšlenka.

Tereza miluje Goetheho. Brzy bude mít děťátko a události od doby co se nastěhoval Jakub si žádají vysvětlení a objasnění.

Má povolání pracovat s lidmi, kteří jsou v nouzi. Často spolu hovořívaly o dnešním smutném světě a polemizovaly, jak by jej bylo možné změnit. Přišly také na to, že kdyby lidé byli jiní, byl by jiný i svět. Jak ale změnit lidi?

Napsala tedy toto:

Jak změnit svět

Milá Terezo, často jsme spolu hovořily o tom, jaký je dnešní svět a jak je nám z toho smutno. Přišly jsme také na to, že kdybychom my lidé byli jiní, i svět by se mohl postupně změnit, ale již jsme nevyzkoumaly, jak změnit nás, lidi.

Možná, že jsem na něco přišla. Na něco, co by i Tobě s Jaroslavem mohlo pomoci také ve výchově vašich dětí. Před více než dvěma sty léty na to přišel i Tvůj milovaný Goethe:

"Když budeme s lidmi jednat podle toho, jací jsou, budou stále horší. Když však s nimi budeme jednat podle toho, jací by měli být, činíme je lepšími."

Tvá Hana