Indiánská pohádka

V hnízdě stepní slípky se objevilo (nikdo neví jak) orlí vejce. Matka, stepní kvočna, jej vyseděla s něhou a trpělivostí stejně jako všechna ostatní vajíčka. Nikdo to nevěděl, a tak, když se z vajíčka vyklubalo mládě, všichni jej považovali za sice trochu nepodařené, ale přece jen stepní kuřátko.

Orel - kuřátko rostl v stepní vlasti, v rodinném kruhu, obklopený bratry a sestrami - stepní drůbeží. Postupně se naučil vše, co stepní kohout potřebuje k životu. Uměl hrabat pravou nohou v suché červené půdě, pařátem zachytit červíčka, klovnout bratra či sestru, když mu nalezeného červíčka chtěli vzít. Naučil se i dovádět. S pravým kohoutím šarmem povyskočil, zatřepetal nemotornými křídly, přeletěl několik metrů těsně nad zemí a přistát v oblaku zvířeného prachu. Zkrátka, stal se z něj stepní kohout jak se sluší a patří. Jeho starostlivá matka, stepní kvočna, se za něj nemusela stydět.

Takto si ve slepičí obci uprostřed stepi žili celé roky. Den střídal den, jeden podobný druhému jako vejce vejci. Nic nenarušovalo ospalý rytmus hodin, dní, týdnů, měsíců, let a desetiletí.

Až ve stáří se orlokohoutovi přihodila šokující věc. Hrabal s přáteli v červivé zemi na svém oblíbeném místě, a tu jej upoutal černý bod, pohybující se vysoko na šedivém nebi. I když mu staré oči sloužily špatně, po chvíli jim bylo jasné, že tam vysoko na nebi se vznáší neznámý vznešený pták. Srdce se starému orlokohoutovi divoce rozbušilo a tělo mu zaplavila neznámá touha.

"Ach, kdybych tak mohl vzlétnout, zvednout se vzhůru, vznést se do nedostupných výšin a svobodně kroužit, jako ten šťastný pták..."

Najednou se mu celý nynější život zdál nesnesitelně pustý. Od rána do večera jen otupující zápas o kus páchnoucího červíčka. Nač takový život? S překvapující jistotou najednou věděl: "Byl jsem stvořen k létání. Mým domovem není tato suchá vyprahlá step, ale vysoké modré nebe."

S tímto objevem se svěřil svým červožravým kamarádům. Ti se však rozkokrhali bouřlivým smíchem.

"Copak jsi se na stará kolena pomátl?", smáli se a domlouvali mu. "Ten pták tam nahoře, to je orel, chápeš? Orel. On létá, protože nic jiného neumí. Ale ty? Víš, kdo jsi ty? Jsi stepní kohout. A to je víc než si myslíš! Orel se jen vznáší v oblacích, ale ty se pevně držíš země. Být stepním kohoutem je velkolepá věc, jen se podívej na nás. Praktická moudrost je víc než neplodné snění... Když příliš mnoho sníš o tom, čeho nemůžeš dosáhnout, přestaneš se radovat z toho, co máš na dosah ruky. Dej si pozor - mohl bys z těch myšlenek onemocnět. Přestala by se ti líbit step, slípky, přestali by ti chutnat červíčci, přišel bys o všechnu radost ze života. Děj si říct! Orla nech orlem, a buď čím jsi - stepním kohoutem."

Pohádka, tak jak si ji vyprávějí Indiáni, končí smutně. Orlokohout se skutečně, z pohledu slepičí moudrosti, umoudřil. Vrátil se k červíčkům, slípkám a stepnímu prachu, zapomněl na létání. Už nikdy více nepozvedl oči k nebi, aby tam náhodou neuviděl toho strašného ptáka. Zemřel jako pravý stepní kohout s červíčkem v zobáku.

Pohádka mého a tvého života však může mít šťastnější konec...